Přemýšlení bolí. Přemýšlel jsem dost dlouho, jak bych si mohl /..., protože přece jen nechci skončit na psychiatrii.
Vím, že někomu to možná přijde takové trochu trapné, že se tady děsím nějakých poruch příjmu potravy, že anorexie vypadá jinak, ale ať je to jak chce, Filipa mi dala kontakt na jednu svou kolegyni, která má s tímhle hodně zkušeností, a varovala mě, že to co dělám, není v pořádku. Že si docela zahrávám se svým zdravím.
Tak jsem se s tou paní včera sešel. Nechtěl jsem tam jít. Vlastně celý den jsem myslel, že tam nepůjdu, ale pak jsem šel ze školy a František mi zrovna tak nějak nadšeně vykládal o nějakém super receptu, že jsem té paní zavolal. Prostě jsem chtěl být taky tak nadšený z toho jídla jako on. Tak jsem si říkal, že někdy za pár týdnů by to mohlo jít. Paní byla jiného názoru. Když jsem jí říkal, že na ni mám kontakt od Filipy, trvala na tom, že musím přijít ještě ten den v šest, že Filipa je její dobrá kamarádka a že si na mě udělá čas.
Paní doktorka mě vyzpovídala, velmi důkladně. Ptala se mě na spoustu věcí od dětství až po poslední zkouškové, co všechno se dělo, co zkoušky, co František, co škola, kamarádi, rodina... Vypil jsem tam skoro celou karafu vody, co měla na stole, jak jsem byl nervózní. Tak abych nemluvil vysokým hlasem.
A dověděl jsem se, že je to super, jakého mám kamaráda, a že je fajn, že si uvědomuju, že mám problém. Prý kdybych měl zájem, můžu docházet do denního stacionáře, ale že si nemyslí, že by to bylo zatím nutné. Že si mám prý promluvit s Františkem a zkusit to vyřešit skrz společnost při jídle.
Tak jsem došel na kolej. S lahví vína. Víno do sebe totiž dostanu. A viděl jsem v tom taky experimentální příležitost. Rozhovor je totiž relativně nezávadný. Tak jsme tam tak seděli s vínem u filmu, zase to bylo takové moje guilty pleasure, protože František vůbec netušil, že je to pro mě asi tak nejromantičtější zážitek měsíce, on asi 0 - 1 cm ode mě... Prostě kdyby věděl o tom, že je to romantický večer, tak by to bylo dokonalé.
A když ten film a flaška skončily, řekl jsem mu to, že bych potřeboval pomoct s jídlem, že když jsem sám, tak mám problém do sebe něco dostat.
Bylo to strašně milé. František je zlatíčko. Občas pochybuju, že si takového kamaráda zasloužím. Ani trochu si ze mě nedělal legraci, vůbec to nijak nezlehčoval a nesnažil se to zamést, jakože se nic neděje. Řekl, že se pokusí něco vymyslet a nějak to "zezábavnit". Opravdu hodně mě to uklidnilo. Dneska jsme měli zábavnou snídani. Vytáhli jsme Fronému z postele a pozvali ji taky. Měli jsme k tomu dokonce i hudbu.
Večeře byla podobná, akorát bez Fronémy. Mám z toho zvláštní pocit. Takhle to možná vypadá, když s někým člověk chodí, ne? Asi jsem něco zaspal a s Františkem jsme staří manželé... Ale zase je to super, protože jestli manželství po dvaceti letech vypadá tak, že spolu snídáme a večeříme při hudbě a děláme si z toho legraci, tak moc rád budu Františkův manžel a dokonce i to jídlo vypadá hnedka smysluplněji.
Ne, vážně, František je super a boží a vůbec.
Jedna krize zažehnána. Dneska jsem jedl normálně, nálada se mi vylepšila asi o 200 % a jsem asi tak o 200 % zamilovanější do svého nejlepšího kamaráda...