O tom, jak v květnu neprší

Je to celkem zvláštní pocit, takové to uvědomění, že vlastně každá vteřina je už neměnná, jakmile je po ní.

Jako socha. Jakmile se do času zakousnou ručičky hodin, už s tím nic neudělám a veškeré mé aktivity v tomhle směru jsou akorát sousoší mě v různých bodech času, jak zběsila mávám rukama, co jsem to s tím šutrem jako provedl. Že jsem měl a že jsem neměl.

Nechci se tolik stresovat minulostí. Vědomě to vím už strašně dlouho, ale není mi tenhle přístup vlastní. Teď si na něj začínám trochu zvykat. Protože ten čas za mnou je mrtvý, pokud tedy není pravda nějaké to zběsilé scifi o cestování časem. Je mrtvý a oživit ho nemůžu. A i kdybych ho oživil, asi bych se ocitl v nějakém z alternativních vesmírů a moje existence v původním vesmíru by stejně pokračovala tak jak ji znám. Aspoň takhle si to představuju.

František to ví. Jeho rodiče jsou něco jako hipíci ze šedesátých let. Intelektuálové, o kterých se mi v životě nesnilo. No dobře, na každé návštěvě jsem si říkal jak je to super, že bych chtěl mít taky někoho, s kým si můžu o všem jen tak povídat. Někdo kdo nebude dělat z každé mojí chyby konec světa. Moji rodiče jsou v tomhle o dost jednodušší a konvenčnější. Mají za to že člověk se ze svojí minulosti nemůže vyvléct a že ho minulost předurčuje. Jednou loser, vždycky loser. Asi za to nemůžou, ale oba mě naučili si pamatovat všechny křivdy, co se mi kdy staly. Nevím jestli ten rozdíl dokážu pořádně popsat. Ale Františkův táta, když se něco stane, tak je úplně v klidu, jakože život stejně nepřežijeme a že co s tím chce dělat. A ještě ve chvílích dobrého rozmaru ubalí špeka. Ten člověk občas doma fakt chodí i v batikovaném triku. František je docela dost po svých rodičích. Když se ale stane něco u nás, tak máma se sice ve světlých chvilkách snaží být v klidu (a mám ji rád, ne že ne), ale je vidět, jak je to konec světa. O otci ani nemluvím. Naposledy jsme se pohádali tak hrozně, že se mi pokaždé zvedne žaludek. Mimochodem ví, že jaksi holky nejsou pro mě. Nesnáší mě za to. Mimo jiné. Prohlásil něco ve smyslu, že když už nevypadám jako pytel sraček, našel jsem si další způsob, abych ho nasral, a že to dělám jen kvůli tomu.

Forest má asi naprosto běžné rodiče, ale zároveň má taky talent svézt se na vlnách skutečnosti. Něco se děje a on jakoby vzal tu událost, vysál její energii a proměnil ji v něco, co chce on. Přijde mi to jako neskutečně vzácná vlastnost. A i když se snaží tvářit, že je děsně nad věcí a má mraky neuvěřitelných historek, je taky neuvěřitelně morálně konzistentní. Má prostě nějaký svůj kodex. To jak se mi snaží pomoct, moc nechápu. Hrozně si toho vážím, ale nechápu, proč do mě investuje tolik energie. Jakože já bych svoje kamarády taky nenechal jen tak, ale oni jsou oni a já jsem... prostě já.

Ale měl dobrý nápad s připravováním jídla. Tvrdí že když mi připravuje jídlo někdo, že to není ono. Že si mám připravit jídlo sám pro sebe tak, aby bylo hezké na pohled a aby to nebyla jen hromada živin. Protože je pravda, že moje jídlo je většinou poživatelné, ale vlastně moc hezky nevypadá. Podle zápisků v deníčku spolu dost souvisí nadšení z dělání něco pro mě samotného a touha seskočit do křoví z hromady mých knížek a skript.

Takže když to shrnu, tak je mi aktuálně vlastně docela fajn. Jedna z mých jizev už vypadá na svoje stáří hodně hezky, ostatní tak nějak průměrně. Snídani jsem měl dobrou a oku lahodící. Moje cvokařka by mě pochválila. Svítí tady sluníčko a na ty mraky se taky hezky kouká.