A takhle my si tady žijeme...

Strašně zanedbávám blog, vím o tom a stydím se. Ale moje morálka je v tomhle na bodu mrazu.

Rozhodl jsem se, že svoje obtíže nechci řešit prášky, protože mi po nich není dobře a nechci riskovat, že po nich začnu tloustnout, a taky se mi zdá, že mě akorát oblbují. Takže je to hodně na mně. Musím vědět, kdy dělám kravinu, kdy bych do sebe měl kopnout a něco dělat a doopravdy něco dělat.

Musel jsem tomu taky uzpůsobit režim, protože jsem zjistil, že funguju "v blocích". Jsem jak takový ten velký tanker, jak na něm vozí hračky z Číny - potřebuju hodně síly, abych se rozjel, ale pak když to dobře zvládnu, můžu u té aktivity vydržet třeba půl dne. Takže třeba když už se mi (nebo často Františkovi) podaří začít s učením, je to zábava, protože vydržím fakt hodně a třeba do dvou do tří do rána si zjišťuju další a další věci. Tedy, neměl bych tohle dělat a měl bych mít nějaký pravidelný režim, ale nedokážu si pomoct. Když už mě něco baví, mám občas dokonce i strach s tím skončit, protože jakmile půjdu spát, riskuju, že ráno budu mít zase blbou náladu nanic. A budu jen ležet na posteli a čučet do mobilu.

Ale pomáhají mi různé rituály. Třeba vím, že když si udělám kotel kafe a přečtu si maily, potom mi jde snáz si např. říct, že se hodinku budu učit a pak uvidím.

Bude to znít blbě, ale chtěl bych se někdy vrátit v čase a být malý kluk (jako opravdu malý a roztomilý), co by se mohl schovat u mámy, která by mu řekla, že všechno bude v pořádku (i když objektivně není nic v nepořádku).

A takhle my si tady žijeme, v pronajatém bytě, protože jsme jako krysy opustili potápějící se koleje (jako fakt to tam bylo čím dál horší) a máme tady takové doupě ve složení já, František, Fronéma a její kamarádka, máme se líp než 90 % populace na Zemi, a tak si samozřejmě musíme vymýšlet diagnózy.

Už mi sem Hrozně Tajná psala, jestli bych nechtěl dorazit na sraz... A jo, chtěl, ale nějak se bojím, že bych to nedal. Tolik lidí, kteří o mně vědí takové věci... Jako kdybych psal food blog, tak bych se možná odvážil, ale takhle na vás budu patrně jen koukat skrz sklo z ulice. :-)