Dlouho jsem se neozval...

... a měl jsem k tomu důvod.

Tak jako ne že by se mi něco dělo. Ani ne. Všechno je celkem v pohodě. Vlastně víc než v pohodě. Všechno je super. Ale naložil jsem si toho na sebe strašně moc. A prostě jsem to nezvládl. To si tak říkáte, že ještě jeden předmět zvládnete. Že ještě jednu hodinku cvičení navíc přece dát musíte. A pak sedíte v kuchyni na zemi a žerete zmrzlinu, kterou jste koupili svému drahému, protože abyste šli spát, tak se musíte vysprchovat a převléct. Zatímco otevřít lednici a sednout vedle ní je o hodně jednodušší.

A tak nějak jsem si to nechal pro sebe a před všemi se tvářil děsně busy a v pohodě. Protože prostě to všechno musím zvládnout. Skončilo to tak, že jsem si pobyl chvilku v RIAPSu se záchvaty úzkosti. Jo, mám úzkostnou poruchu osobnosti. Dostal jsem tam nějaké prášky, ale teď jsem se na ně vykašlal, protože mi po nich nebylo moc dobře. A František mi řekl, že jsem blbec, protože vůbec nevěděl, že to takhle přeháním a mám z toho tyhle stavy.

Takže tak, no. Oslavil jsem narozeniny v blázinci. Dostal jsem kromě hezkých dárků a dortu od mého milého ještě takovouhle diagnózu. A mám teď povinně nakázanou jednu relaxaci denně. To kdyby náhodou tyhle moje kecy ještě někdo četl.

Mějte se hezky.