Jak to (ne)dávám

Jestli jste si mysleli, že jsem se rozložil na kompost a roste ze mě brokolice, tak vás musím zklamat.

Neroste ze mě dokonce ani mrkev. Neroste ze mě nic. Jsem ve čtvrťáku, ale asi si budu prodlužovat studium, protože za poslední rok jsem udělal velké prd, když budu mít kliku, budu mít splněnou půlku až dvě třetiny předmětů. Což není mnoho. Což je zatraceně málo. Ale naštěstí na našem studijním jsou vzhledem k situaci velmi chápaví.

U své cvokařky jsem jako doma. Online. Dokonce i u jejího kolegy psychiatra z Prahy. Protože jsem si z těch všech lockdownů vypěstoval atypickou mentální anorexii. Spočívá to v tom, že nezdravě cvičím, skoro nejím a když náhodou jo, tak to vyzvracím. Proto je to atypické, protože poctiví anorektici jen nejí a nezvrací. Dostalo se to dokonce tak daleko, že mi začaly padat vlasy ve velkém a vážil jsem 56 kilo. Při mojí výšce 176 cm a tělesné konstituci to vypadalo fakt děsně. Mám fotky, které nikdo neuvidí. Té kůže, co mi zbyla, je hafo. Představte si slona, co váží přes 170 kg, jak zhubne za pár let o skoro 120 kilo.

Domluvil jsem se s Františkem, že se sejdeme, až se dám do pořádku. Nejdřív protestoval. Hodně. Ale pak to nějak vzal. Voláme si, aby mě neviděl naživo, protože prostě nechci, aby mě někdo viděl. Před nějakou dobou jsem strávil dva měsíce sám v bytě. Spoustu dní z té doby jsem strávil koukáním do stropu nebo cvičením. Jediný, kdo se ke mně dostal byl Forest, protože ovládá umění lockpickingu a je neodbytný. A když mu napíšete, že v životě už nechcete nikoho vidět, vydá se k vám, bouchá na dveře a když neotevřete, normálně si odemkne sám.

A ještě si to dokáže odůvodnit, že mi do pokoje přece nepošle policii, protože nechce, aby mě polonahého okukovala zásahová jednotka, že by pak děsně žárlil.

Měl jsem v tu chvíli zimnici a schovával jsem se pod peřinou. A on tam seděl na židli a poslouchal všechny ty hnusné věci, kterými jsem se ho snažil odehnat. A zůstal tam, i když jsem ho skoro asi den dny ignoroval. Dokonce si ke mně drze objednal moje milované kari tofu. Ví, že ho mám rád a nechal ho tam otevřené nějakou dobu, než se do něj pustil. Na rozdíl od Františka Forest nerespektuje názor a přání ostatních, když si myslí, že se chovají jako debilové. Takže tam se mnou zůstal, dokud jsem s ním nezačal normálně mluvit. Donutil mě se osprchovat a dotáhl mě k jednomu odborníkovi. Donutil mě vyfotit ty hrozné fotky, abych se mohl kochat tím, jak hrozně vypadám.

Ani se mě nepokoušel sbalit. To až později. Je to mezi námi pořád takové elektrizující, ale tohle je jedna z mála věcí, kterou aspoň přibližně respektuje. Přibližně znamená, že spolu nesmíme pít.

Je blbý nápad pít, když za celý den sníte jen dvě mrkve. Fakt. Ten alkohol má úplně jiné grády.

Ale kromě jiného mě Forest přinutil i k tomu, abych se sešel s Františkem. Tedy poté co jsem se dal aspoň rámcově do kupy. A nevypadal jako zombie a dostatečně se obalil vrstvami oblečení, abych nevypadal jako živá kostra.

Aktuálně mám 65 kilo a pohybuju se zdravě nahoru, s vyrovnaným poměrem tuku a svalů. Přestaly mi padat vlasy a Forest prohlásil, že by se za mě na veřejnosti nestyděl. S Františkem se zvládnu vídat jednou za dva týdny, jinak mě to strašně vyčerpává a mám z toho děsné depky. Vůbec nevím, proč se mnou ten kluk je. Vůbec nevím, co se mnou má Forest. Jako fakt - vypadám hrozně, jsem na hlavu a miliony na kontě taky nemám.

Až dokončím zkouškové, objednám se na plastiku, aby něco udělali s tou mou kůží. V záchvatu upřímnosti jsem to Forestovi indikoval jako jednu z věcí, co by mi pomohla, abych se sám se sebou cítil lépe.

Takže se vlastně mám docela dobře. Neumřel jsem, jím poctivě všechny předepsané prášky, každý den se čtyři hodiny věnuju škole, udržuju sociální kontakty se dvěma lidmi, pohádal jsem se s otcem, tak trochu jsme se porvali a školu si patrně prodloužím jen o rok. Takže asi... dobré?