Moje velká operace

Přátelé moji milí, onlinoví, asi nevím, co říct.

Možná si vzpomínáte na můj poslední depresivní článek, kde jsem stručně popsal svých posledních několik měsíců.

No... tak Forest vzal svou úlohu mého Marigolda vážně vážně. Domluvil mi schůzku s jedním jeho kamarádem, plastickým chirurgem. Tvrdil, že je to jen tak nezávazně, abych se měl na co těšit. Že to stejně chci udělat, až skončí pandemie, tak co, aspoň budu vědět, do čeho jdu. Takže jsem tam šel, protože volba byla buď se učit, nebo jít tam. Prohlédl mě, vyzpovídal, chtěl vědět, jak moc jsem hubnul, jak plánuju hubnout a tak dále, jak dlouho si držím přibližně stejnou hmotnost. A navrhnul mi, jak by šla zlikvidovat ta přebytečná kůže. Že by to bylo jen pár tenkých jizev, které časem při správné péči vyblednou a nebudou skoro vidět. Když mi řekl cenu, nebylo o čem moc přemýšlet, takže i když jsem se chtěl původně jen ptát na detaily, vlastně jsem se i objednal na termín všech potřebných vyšetření i operace.

Teda tu epizodu s anorexií jsem vynechal, protože na operaci chtějí, aby člověk měl stabilizovanou hmotnost.A to já tak nějak v rámci chyby stejně mám, že.

Měl jsem kliku, protože pacient, kterého termín jsem dostal, právě to ráno odřekl, protože schytal karanténu. Takže jsem si pak sbalil skripta, knížku a tablet a jen o pár dní jsem tam šel znova. Byl tam takový vtipný anesteziolog, co pořád mluvil a házel vtipy. Ptal se, jestli se nebojím, že mi omylem uříznou nohu. Tak jsem řekl, že když jo, tak radši levou, protože pravou mám raději. Smál se. Já jsem se smál. Potom se se mnou zatočil svět a děly se skalpely.

Pak jsem se probudil z narkózy. Docela to bolelo, ale zase ne tolik, jak jsem se bál. Kamarádka mi kdysi popisovala, jaké je rozřezané břicho po císaři a tohle se ani zdaleka neblížilo tomu popisu. Tak jsem si pobyl tři dny na pokoji, vytáhli ze mě dreny a pak mě vyzvedl vysmátý Forest, který mě do toho navezl. Prý chodím jako po vášnivé noci s ním. Mám jizvy v tříslech a na břiše. Není to tak zlé, ale chodí se s tím blbě.

Šli jsme spolu pak Stromovkou. Forest mě podpíral a strašně hezky voněl. Nevím proč, ale co jsem začal zase nějak slušně jíst, mám extrémně citlivý čich. Nebo se na tyhle vjemy nějak víc soustředím.

Když jsme se pak před naším domem loučili, ani nevím, jak se to stalo, ale prostě jsme se začali líbat. Shořím v pekle. Ale po dlouhé době jsem zase něco cítil. Pak napsal, ať to neřeším, že jen nechtěl, abych šel spát v blbé náladě. Shořím v pekle. Prostě už mi to tam chystají. Napsal, že se mám držet Františka, protože jinak za sebe neručí. Jenže za Františkem se bojím jít. Nechci, aby mě takhle viděl. Nechci na něj přenášet svou blbou depku. I když nic neříká, vidím jak ho tyhle moje stavy děsně vyčerpávají. Doma si odpočine. Na Foresta naopak svou blbou náladu přenášet chci, protože nechci, aby se kvůli mně trápil další člověk. Ale zdá se, že čím jsem na Foresta hnusnější, tím víc ho to rajcuje k nějaké aktivitě. Jako by tu mojí negativitu vzal, udělal z ní to klaunské zvířátko, dal mi ho a pronesl něco jako, že si mám svoje mazlíčky víc hlídat, protože jinak mi je sežere. A být milejší taky nepomáhá.

Teď už to nebolí, i modřiny celkem mizí. Jen když se blbě pohnu, tak to zabolí. Zatnul jsem zuby a oblékl se do svojí oblíbené košile a kalhot a učesal jsem se. Asi patnáct minut jsem na sebe pak koukal do zrcadla. Musím říct, že náladu mi to zvedlo hodně. Akorát teď musím nosit kompresní prádlo, což není při oblékání úplně příjemné. Jinak jsem úplně nový člověk.