Pořád žiju!

Já vím, nepíšu. Nepíšu sem skoro vůbec, a vy jste přitom tam milí a hodní, že trpělivě čekáte, co za kecy sem zase napíšu. Tak jsem se k tomu konečně dokopal.

A zjišťuju, že mi nějak chybí inspirace, co sem dát. Tak to vezmu popořádku. Zkouškové jsem přežil. Z hezkého průměru jsem se dostal na průměr ne zase tak hezký, ale zase jsem se části zkoušek zbavil v předtermínu, což mi získalo potřebný čas na pohodové zvládnutí ostatních předmětů. Překvapivě mi s tím ohromně pomáhal František. Hlavně do mě šťouchal, když jsem v učení ležel moc dlouho, a tahal mě ven běhat. Nebo aspoň se nadýchat čerstvého vzduchu.

V červenci jsme byli jako obvykle na chatě u Lipna. Tentokrát jen my dva, protože ani jedna z Františkových sester neměla čas, mladší byla někde v Albánii a starší se zaměstnávala porodem (takže máme co rozmazlovat - úplně mini mimi Fufníka). Když jsme tam byli před dvěma lety, bylo to takové dost... divné, protože mi vlastně doopravdy poprvé v životě vadila moje objemnost a věci s ní spojené, třeba to, že to není zdravé a není to tak v pohodě, jak jsem si myslel, takže jsem se snažil, aby mě pokud možno nikdo neviděl a chodil jsem plavat hlavně za tmy.

Teď už se ale pohybuju okolo stovky, což není tak zlé. A navíc kdykoliv začnu fňukat, že se nemůžu jít koupat, František na mě vytáhne mou velkou zaklínačskou mikinu. Nevím, jestli jsem tady o ní psal, ale je to jediný kousek oblečení, co jsem si schoval z doby před hubnutím, a je fakt obrovská. Sice natěsno, ale teď se do ní vejdeme oba. Takže takhle on mě odrazuje od fňukání.

O té části, která se odehrávala ve vodě při měsíčku raději pomlčím, co kdyby tady byly nějaké děti. Ale František tedy není vůbec takové neviňátko, jak se tváří. Nutno ale také dodat, že on o mně prohlásil něco podobného, takže jsme si kvit. A taky jsme samozřejmě pozorovali hvězdy. A vymýšleli nová souhvězdí. Skoro jsem tam během toho týdne vypnul a na nic moc jiného nemyslel.

Dokonce jsem ani nepracoval, jen jsme si tam užívali, trochu opravili chatku a upravili zahrádku. Ještě pořád trochu pracuju. Domluvil jsem se se šéfovou, že potřebuju trochu zvolnit a prošlo mi to. Možná taky proto, že je to mámina známá, ale co. Darovanému volnu na minuty nekoukej.

A táta se mnou nemluví. Nějak se mu doneslo, že František není jen můj kamarád, ale oproti tomu, co jsem čekal - že vyletí z kůže a řekne mi něco strašně milého, jako třeba že vždycky věděl, že jsem se nepovedl - se nic nestalo. Vím, že to ví, protože mi to říkal brácha, a že prý snad má od mámy zakázáno být na mě hnusný a jakkoliv mi nadávat. Takže tam už nejezdím. Naše jediná komunikace je to, že mi každý měsíc posílá pár tisíc výživného a u babičky a dědy na sebe trapně koukáme a vyhýbáme se tomu, že bychom byli sami v jedné místnosti.

Prarodiče ví, co se stalo, a babička prohlásila, že s ním (s mým otcem) je to těžké.

No prostě je veselo. Ale zase mě dneska na váze přivítaly dvě devítky, což je naprosto super - už pět dní po sobě dvojciferné číslo.

Jo, a máme tady tak trochu weird situaci. Máme totiž nového spolubydlícího. Jaksi Forestovi majitel bytu vypověděl smlouvu, protože tam bude bydlet jeho bratr, takže se jaksi Forest ocitl bez bytu, a od nás se odstěhovala Fronémina kamarádka. Našla si pána na venkově v děsně romantickém baráčku s ovečkami, kozami a všelijakou jinou zvěří, takže nám, pražským krysám se náhle objevil jeden volný pokoj. Tak jsem Františkovi vyložil situaci a čekal jsem, že se na to bude tvářit kysele, ale on, sporadický optimista, prohlásil, že se s ním napřed sejde a pak se uvidí. Pozvali jsme ho tedy k nám a oba dva se tam s ním děsně skamarádili, protože Forest je podobné hovado jako Fronéma, jen zabírá trochu míň místa v koupelně, a normálně tady s námi bydlí.

Ze začátku jsem z toho byl trochu na rozpacích, ale teď je to, jako by tady bydlel od začátku. Jen Fro občas pronese něco jako, že je to děs, že s ní bydlí tři chlapi a nic z toho.

Takže tak. No, nakonec jsem asi měl inspiraci, jen jsem se musel rozjet.

Tak zase za několik měsíců.