O tom, jak v květnu prší

Chtěl jsem psát nějaký hrozně hluboký článek.

Ale nakonec jsem usoudil, že já asi můžu napsat zase jen další blábol, protože na to abych tvořil filosofické směry bych to musel mít nejdřív pořádně srovnané v hlavě. Jsem teď děsně krásný. Na moje poměry je moje fyzická schránka tak skvělá, až nemůžu svému štěstí věřit.

Dostal jsem příležitost zmizet na chatu v nejmenovaném pohraničí. Jsem tady sám, občas sem zavane trochu signálu, nebo sem přijde veverka. Jídlo tu mám, to byla jedna z podmínek dobrodince, který mi půjčil klíče: nestresuj se a žer pořádně. S tím druhým zase takový problém není - asi tak dvě hodiny poté, co začnou řvát někde v okolí kohouti, už to můj měchýř nevydrží, tak se jdu projít, promasíruju a namažu jizvy, udělám si kafe a snídani a koukám na protější kopec, kde se pasou ovce.

S tím prvním... problém mám. Jsem na krásném místě, mám tady jen knížky, notebook a pár dalších věcí, čerstvý vzduch a dobré jídlo, ale radost z tohohle místa mi trochu kazí skutečnost, že nevím jak si ho užívat. Prostě některé věci si nesu s sebou, ať se hnu kamkoliv. Nenechám za sebou otce, rodinu, svoje vlastní stresy a další věci, všechno to mám poctivě sbalené hned vedle vytisklých článků o těch nejvíc sexy poznatcích z molekulární biologie. A bez ohledu na to, kolikrát si řeknu jak moc blbou kliku jsem na různé pitomce měl, tak jsou pořád se mnou.

Ne vždycky mi sice kecají do života, ale stačí hloupá maličkost, někdo kdo má rád stejnou písničku, nosí stejně blbě zapnutou košili nebo používá stejné obraty, a hned ho mám zase hezky doma. Připraveného ke spoustě "láskyplných" slov.

Připadá mi nechutné, že bych se tímhle oblakem myšlenek měl otírat o někoho, na kom mi záleží. Ono by sice bylo super, kdybych tady měl Františka, ale představa že bych ho měl zahltit něčím tak odporným, se mi příčí. Já vím, vzájemná podpora a tak, ale zkrátka prostor okolo něj mi přijde jako něco, kam se prostě odpadky nenosí. Dokonce i u Foresta mi je to blbé, ale ten si o to říká naprosto nesnesitelným způsobem, že se občas neudržím a nějakou popelnici mu tam vysypu v naději, že se lekne a uteče někam do zachovalejších končin přírody. Většinou to dopadá jinak, ale chápete, že. Tady tohle je moje osobní skládka, kde si moje mouchy mohou svobodně poletovat mezi exkrementy. Můj vlastní osobní bordel. Sklad radioaktivního odpadu.

Takže jsem vyplodil pár nesouvislých blábolů a doufám, že jsem příliš nekontaminoval váš osobní prostor. V opačném případě se omlouvám.

Hezky tady prší. A jak si to užíváte vy?