Poruchy příjmu potravy

Tenhle článek chystám strašně dlouho. Pořád ho přepisuju, předělávám a střídavě chci a nechci zveřejnit. Ale dneska to konečně udělám.

Téma poruch příjmu potravy (PPP) řeším se svou paní doktorkou přes blázny Filipou už pořádně dlouho. Nikdy jsem k jídlu neměl zdravý vztah, jak jste si asi udělali obrázek. V dětství to pro mě bylo tak, že jsem jídlo bral jako prostředek ke všemu. Dalo se jím potěšit babičky, když jsem si pořádně přidal a ještě si dal jejich dezert.

Byl to taky únik před realitou, kdy to jídlo prostě zabilo ten blbý pocit, že něco není v pořádku.

A pocit zadostiučinění, když jsem třeba v noci něco ukradl ze špajzu nebo z lednice.

Byl to taky prostředek společenského života, prostě když jsme byli s rodinou, s tou dobrou částí, místo toho, abychom si povídali, tak se jedlo.

Vlastně to jídlo nikdy nebylo primárním cílem ničeho. Vždycky za tím byla jen spousta rodinného a duševního shitu. Myslím, že se mi povedla dobrá věc, když jsme s Filipou tyhle věci identifikovali. Hodně mi pomáhá veganství. Protože už to není jen bezmyšlenkovité futrování, ale musím se nad tím zamyslet a třeba když si toho nepřipravím dost, nic dalšího pak nemám a jsem nucený dělat něco jiného.

Blbý pocit, že něco není v pořádku, zaháním jinak. Jdu třeba provádět nějakou aktivitu, zkusím něco jiného nebo tak. Pocit zadostiučinění už nepotřebuju, protože jsem se rozhodl, že věci s otcem prostě nechám plynout a nebudu to řešit. Nebudu se snažit o nic, ať se snaží on.

Ale zjistil jsem, že pro mě jídlo nic neznamená. Strašně mě otravuje. Třeba o Vánocích nebo o zkouškovém, když jsem byl doma sám a František mě nehlídal, tak jen z představy, že bych měl něco sníst, se mi udělalo špatně. Ne z toho jídla, že by mi nechutnalo. Ale z toho, že tomu musím věnovat čas, energii, musím to do sebe nějak vpravit...

O Vánocích jsem měl antibiotika, bylo mi zle a stalo se mi, že jsem toho během několika dní snědl strašně málo. Dokonce jsem se i předtím a potom několikrát potýkal s tím, že jsem nejedl vůbec. Klidně pár dní a nijak mě to netrápilo. A vím, že je to blbě.

Když můžu jíst s někým, je to lepší. Je v tom ta přidaná hodnota, že strávím čas v příjemné společnosti. Ale jíst o samotě mi nejde. Vlastně jediný důvod, proč jím o samotě je ten, že František by se na mě zle díval a pravděpodobně by mě chtěl i praštit nějakou ze svých fléten.

Jak z toho ven? Jak si udělat z jídla kamaráda a nemít ho za tu otravnou malou sestřenici, kterou prostě musíte hlídat, protože jinak dostanete vynadáno, když se někam zaběhne?

A jak to máte s jídlem vy? Nějaké tipy, jak si to zpříjemnit?