Jak jsem to řekl mámě

Včera jsem jel na víkend zase domů. Rozhodl jsem se, že by o mně mohla mamka vědět trochu víc. Celá cesta byla děsně divná.

Seděl jsem na sedačce s Františkem a připadal jsem si jak před nějakou zkouškou. František už vypadá v pohodě, dokonce mě ani dneska ráno moc při cvičení netýral. Anebo jsem si zvykl. Tak jsme jen tak povídali o různých neškodných věcech. Ale nedokázal jsem se moc soustředit. Kluk mých snů, co sedí tak těsně vedle mě, že stačí se jen trochu otočit a cítím jak mu voní vlasy.

Rozloučili jsme se a šel jsem domů. Máma už byla doma a ségra (nechce se mi psát skoro ségra a nemám pro ni ještě dobré jméno) byla někde s kamarády. Mámin přítel vyklízel bordel z garáže. Lepší podmínky jsem si prostě nemohl přát.

Tak jsem vybalil a strategicky jsem vytáhl lahev vína, abychom oslavili to, že jsem začal pracovat pro jednu známou. Dělám jen nějakou kancelářskou práci na dálku pro cvičené opice a začal jsem asi před měsícem, ale teď se to hodilo. Víno bylo fajn. Máma byla dobře naložená. Pochválila mě, jak vypadám, že mi to sluší. Tak jsem řekl, že mi s tím hodně pomáhá František a je super člověk.

Potom máma udělala co jsem potřeboval a začala vychvalovat Františka až do nebe. Tak jsem jen tak z legrace prohodil, že to vypadá, že se do něj zamilovala. A pak mi to hrozně ulehčila, protože odpověděla, že ona se do něj nezamilovala, ale já ano. Vyrazila mi tím naprosto dech, až jsem začal koktat a pak zamumlal že jo, že je to pravda. Máma byla skvělá. Stejně mi řekla, že si to myslela, ale že je ráda, že jsem jí to řekl.

Že prý jak to tušila, tak měla čas se s tím nějak srovnat a připravit se na to. Prostě maminkovský šestý smysl.

Musel jsem se hrozně smát. Nevím proč. Prostě to nešlo zastavit. Ale vůbec. Smál jsem se a máma se mnou. Říkala, že tak v pohodě mě ještě neviděla. Pak jsem ji objal. Ani nevím, kdy naposled jsme se s mámou objali, ale udělalo mi to fakt dobře, hrozně mi to chybělo.

Takže tohle je úspěšně za mnou. Přežil jsem. A je to hrozně zvláštní pocit. I teď, když jsem se na to vyspal. A přemýšlím, jestli nemám omezit tyhle blogovací výlevy. Mně to docela pomáhá, ale chvílemi si připadám, jako malé děcko kterému se něco stane a ono se s tím musí hnedka pochlubit. Co myslíte, přeháním to?