Říct, či neříct... To je to, oč tu běží...

I když se může zdát, že jsem seznamku úplně vzdal, není to tak. Ne že bych se někdy chtěl s někým ze seznamky sejít. Na to jsem asi docela nemoderní.

Ale přes všechny ty obrázky pánských ozdob a lidi, co jim stačí napsat váhu a hned je ticho, se tam najde občas někdo, s kým se dobře píše. Tak se od nich samozřejmě snažím zjistit nějaké jejich zkušenosti. Asi bych byl naivní, kdybych čekal že to za mě někdo vyřeší, ale aspoň je to takové, že někdy v minulosti možná řešili podobné dilema jako já.

A pomalu se domotávám k tomu, že možná je dobrý nápad, aby máma a možná ještě František věděli ode mě, že se mi jaksi holky úplně nelíbí. Ani nevím proč mám najednou takovou touhu se s něčím svěřovat. Jsem teď na vážkách. Máma stejně asi něco tuší. František nevím. Je poslední dobou nějaký divný a smutný a kouří nějak o trochu víc, než obvykle. Aspoň podle toho, jak je cítit když se občas večer vrátí ze své meditační procházky. A když jsme včera cvičili, protože kotník už od soboty vůbec ani trochu nebolí, skoro jsem umřel jak mě prohnal.

Na jednu stranu skoro jistě vím, že by mě kvůli takové věci jako že jsem na kluky, nezačal nesnášet. Na druhou stranu zase nevím jestli by potom nenásledovala taková ta debata, kdy se řeší jestli se mi někdo líbí nebo kdy líbil. Tak nevím. Už mě začíná trochu unavovat jak pořád nevím.

Tak snad máte o něco jasnější den, než já.