Největší mindfuck týden ever

Oukej. Dost bylo přednastavených blbinek. Měl bych psát. V hlavě mám vakuum. A malého trpasličího pandu, co tleská. A běhá zevnitř mojí lebky.

Jo, jak to pak po sobě čtu... Tohle bude trochu delší, tak se omlouvám za umřelé mozkové buňky.

Asi to vezmu popořádku, protože se v tom potřebuju trochu zorientovat taky sám. Už jste někdy viděli zhulenou pandu? Co se ještě k tomu přiblble usmívá?

Takže František měl v neděli narozeniny. Říkal jsem si, že je to ideální příležitost s ním třeba hodit řeč na jisté téma, o kterém mluvím jen s maminkou, bráchou nebo Fronémou. Anebo se ségrou, když je zvlášť otravná. Tak abyste věděli, kdo neumí naprosto odhadnout vhodné dárky, jsem to já. V tu chvíli mi to přišlo jako supr nápad - prostě jsem mu dal poukázku na výlet na Island. S tím, že ať si vybere, kdy chce.

Pak jsem ho ráno vytáhl ven, že si půjdeme zaběhat. Já jsem totiž rafinovaný. Chtěl jsem ho dostat na osamělé místo. A pak mi to v hlavě začalo šrotovat. Že když někdo dostane takový dárek, už se asi nevymluvím na to, že je to jen z kamarádství.

Když jsme si dali pauzu na takovém hezkém místě, rozhodl jsem se mu popřát k narozeninám. A tak nějak jak jsem mu přál a předtím jsem přemýšlel o tom, že až rozbalí tu obálku, asi by byl debil, kdyby mu to nedošlo, tak jsem ho tak nějak omylem políbil. Tak jsme se tam tak chvíli líbali a pak na mě František hrozně překvapeně koukal, tak mě nenapadlo nic lepšího než se mu omluvit a zdrhnout. Což šlo dobře, když jsem ho překvapil tak, že ho ani nenapadlo za mnou běžet.

No a následující den jsem ho ignoroval. Prostě naprosto srabácky jsem ty smsky ani mail nečetl, totálně jsem to vysrabil a zdrhnul do Prahy a mamince řekl, že musím nutně pracovat. Jo, pracovat. Celou dobu jsem seděl u počítače, pařil, pročítal blbosti a vymýšlel články na blog, aby to tady nevypadalo tak mrtvě. Přišlo mi to prostě jako hrozně super nápad, že se vytratím a budu dělat jakože nic. A třeba na to všichni zúčastnění zapomenou. Trochu jsem se opil.

Pak si ten večer pamatuju jen matně, z části z vyprávění. Že jsem psal Forestovi, že jsem kretén a nebylo mi rozumět. Že za mnou přijel a šli jsme se projít a on se mě snažil trochu rozchodit, abych vystřízlivěl. Že jsme pak skončili u něj a něco málo se tam dělo. Že prý jsem si začal, což si moc nepamatuju. Ale ze zbytku mám docela živé vzpomínky, ale tak nějak jsem doufal, že jsem si to vymyslel nebo že se mi to zdálo. Pak už si to pamatuju docela dobře.

Potom ráno mě hrozně bolela hlava. Forest byl překvapivě v pohodě a udělal mi snídani. Dobře, tak skóre v úterý dopoledne byla líbačka s Františkem, útěk od Františka, techtle a mírné mechtle s Forestem, snídaně v posteli s Forestem.

Tak jsme měli takový úplně divný okamžik, kdy jsme jedli v posteli, já se nepoblil a říkal jsem, jaký jsem kretén a Forest byl ten rozumnější z nás. Takže mě donutil konečně otevřít ty zprávy od Františka.

Naštěstí nepsal nic ve smyslu, že mě nechce už v životě vidět, ale chtěl mi poděkovat za dárek a mluvit se mnou.

Musím říct, že Forest není úplně naivní a občas má docela dobré nápady. Tak řekl, že mě má sice hodně rád, ale že by byl debil, kdyby na mě zase něco zkoušel, že jestli nejsem srab, půjdu za Františkem a vyřeším to. Na moje námitky, že já přece jsem srab, řekl, že jsem blbec a že už to můžu asi jen těžko zhoršit.

To byl solidní argument. Akorát já jsem byl ještě pořád dost mimo. Nějak mi nic nedocházelo (ne že by mi teďka věci docházely s nějakou raketovou rychlostí). Tak jsem mu napsal strašně suchou zprávu, že mám ještě nějakou práci, ale že jestli chce, může ve středu večer přijet a můžeme někam zajít.

Tak jsem měl asi tak třicet hodin na to, abych přestal vypadat jako zombie. Forest se se mnou rozloučil. Že jsem případ, že mi přeje hodně štěstí, objal mě a dal mi pusu. Poněkud vášnivější, nutno dodat. O hodně vášnivější než kamarádská pusa. Je to normální, že devatenáct let nikdo a pak hned tři lidi během roku?

A co dělat, že. Šel jsem na kolej. Naštěstí můj milý kamarád mě uvedl do celkem rozumného stavu, takže mi nikdo po cestě nechtěl uříznout hlavu a spálit mě. Asi úplně nevím, jakou jsem měl náladu, kromě toho, že mi bylo děsně zle. Z chlastu a z nervů. Když mi pak bylo blbě jenom z nervů, usoudil jsem, že nejlepší způsob, jak přežít do dalšího večera, bude se tím procvičit.

Blbý nápad. Jako ne že by to nějak nezabralo. Ale když jsem se pak ráno ve středu probudil, skoro jsem nevstal. Přehnal jsem to, a to hodně. Další hodiny přede mnou. Tak jsem tak na hodinu zalezl do sprchy. Tam to trochu povolilo. Uvedl jsem svůj obličej do estetického stavu. Jop, mám spoustu kosmetiky, kterou důsledně schovávám před světem, protože je blbé, abych na koleji zabíral největší část poličky svými patlátky na obličej a tak. Ne že bych měl make-up. To fakt ne. To přijde, až se ze mě stane Joker.

Sežral jsem hlavičku brokolice. Udělám trochu skok k večeru, jo? Protože pak jsem sežral ještě ledový salát, středně velkou cuketu a pytlík arašídů. Budu mít hodně vitamínů.

Františkovi jsem napsal, že se můžeme sejít u řeky. Protože tam není večer tolik světla a já jsem byl nervózní. Úplně strašně. Tak jsem tam přešlapoval jako tygr v zoo. Ty jo, mně se potily snad i nehty! Pak tam přišel i František. To ticho po pozdravu bylo extra husté, že až skoro nadnášelo. Volným krokem jsme se vydali po proudu a dál mlčeli. Poděkoval za dárek, že je to super a že se moc těší, až tam pojedeme.

Až tam pojedeme.

Tak jsem si začal říkat, že mi asi nepřišel říct, že mě nechce v životě vidět. Zeptal se, proč jsem ho políbil.

No... To byla otázka na tělo. Ne že by mě to nenapadlo, že se na to bude ptát. Odpovědět omylem bylo blbé, říct že ze srandy, taky nebylo zrovna ok. Tak jsem mu řekl, nebo spíš teda hodně rychle vyklopil, že ho mám rád.

Zastavil se a koukal na mě. Byl jsem hrozně zmatený a nevěděl jsem, co si mám myslet a co dělat. Vím, že se mi strašně potily ruce, a jediná myšlenka, když mě vzal za ruku, byla, že ho strašně zapotím. A že pozná, jak jsem nervózní.

A teď to přijde, teď to přijde! Dal mi pusu. Políbil mě a bylo to naprosto boží. Líbali a objímali jsme se asi čtyři hodiny nebo deset vteřin, netuším. Já tomu nějak nemůžu uvěřit. Vlastně teď když to píšu, tak si připadám, jako bych psal nějakou divadelní hru. Polibek, konfety, opona padá, objetí, děkovačka, opona jde nahoru, pořád se líbají a objímají, potlesk, opona dolů, větší potlesk, opona jde nahoru, oni se ani nepodívají na publikum, opona jde dolů, je jim zima, zmizí na kolej a ani si nevezmou kytky.

Cestou na kolej jsme se nemohli přestat smát. Oba jsme byli děsně vysmátí a každou chvíli jsme museli zastavovat, protože jsme se prostě museli věnovat něčemu jinému než chůzi. Vrátná naštěstí byla pryč, takže František se mohl na kolej proplížit, i když tam ještě po prázdninách nebydlí. Nespali jsme. Ne že bychom tam dováděli. Dobře, trošku. Trošičku. Srazili jsme postele dohromady a většinu noci jsme prokecali.

Povídali jsme skoro o všem. Že prý myslel, že já a Fronéma spolu něco máme. Což je vtipné, protože to samé jsem si o něm myslel já. O jeho letním táboře, kdy byl chvíli největší balič holek. Nedovedu si to představit. Pana Hydea. O rodičích a sourozencích. A tak.

Objímal jsem ho a jeho vlasy mě šimraly v nose. Voní. Moc hezky.

Ptal jsem se ho na ten jeden večer v létě. Že prý si toho všiml, ale myslel si, že to malíčkové osahávání byl jeho nápad. Tak jsme se dohodli na remíze.

Ráno jsem se probudil vedrem. V pokoji bylo teplo.

Doufám, že jste ocenili pubertální dvojsmysl. František spal a já jsem musel chvíli přemýšlet, jestli jsem si předešlý večer nevymyslel. Ale vsadil jsem si na sražené postele, že jsem byl buď náměsíčný, nebo se to opravdu stalo. Tak jsem mu zabral většinu jeho postele.

Má blbý smysl pro humor. Zmateně se na mě zadíval a zeptal se, co se děje. Moc dobře se bavil a poker face neudržel. Pak už moc nemluvil. Vlastně ani já ne.

Tak se mějte a já můžu v klidu umřít, protože tenhle master piece jen tak něco nepřekoná. Teďka jsem tady zase sám, protože musel jet domů pro věci na kolej, aby se mohl nastěhovat. Takže máme co, čtvrtek večer a skóre pusa s Františkem, útěk od Františka, něco málo s Forestem, naked rozhovor s Forestem nad snídaní, líbačka s Forestem pro štěstí, sežraná zelenina, awkward chvilka s Františkem, líbačka s Františkem, něco málo víc s Františkem (tohle si teda pamatuju celkem dobře, ona ta střízlivost má něco do sebe), Františkův odjezd domů (už se těším, až se nastěhuje!), hodinová sprcha na uklidnění (ještěže to neplatím) a sepsání super dlouhého článku, který teď budete určitě všichni hrozně nadšeně číst. Teda původně jsem ho začal psát jako něco úplně jiného a strašně depresivního, ale prostě někdy se asi musí zadařit.

Akorát teda je mi trošičku líto, že asi už nedostanu ten super motivační článek od Mowíka.

A já teď neusnu.