Pondělní prosluněné blues

Blíží se zkouškové. Mám z něj menší strach než z toho prvního, ale přece jenom ještě trochu větší, než by bylo pro moji psychickou stabilitu vhodné.

Ani nevím, čeho se bojím. Vlastně asi ničeho konkrétního. Všechny předměty, z kterých budu dělat zkoušku, mám aspoň trochu rád, takže myslím že z toho vyváznu se ctí. Ale stejně. Na rameni mi sedí taková malá potvora rohatá a pořád a neustále se mi směje, že to nedám.

Nemáte někdo nějakou chemikálii na hubení těhlech škůdců? Že bych toho smrada nasprejoval nějakým fosgenem?

Když jsem byl doma, máma byla hrozně milá. Zašli jsme si s bráchou do čajovny a bylo to super. Má se dobře, prohání holky co to jde, takže aspoň z někoho vypadnou vnoučata.

S Františkem a ještě nějakými kamarády ze školy jsme zašli do čajovny ve čtvrtek. Koukal jsem na něj, seděl naproti mě, držel si kalíšek s čajem a občas se pousmál, když někdo pronesl něco vtipného. Pokaždé když se usmál, tak jsem se musel podívat jinam. Tak moc mě to vždycky dostalo. Sledoval jsem spolužačku, jak na něm může oči nechat. Ona si možná všimla mě.

Hezká, vtipná a chytrá holka s vlasy jako nějaká mořská víla. Která se nezasekla na sto dvanácti kilech a určitě do schodů nefuní jako pandoprase.

Achjo. Nesnáším tyhle lidi a nesnáším se kvůli tomu, že je nesnáším.

Jo, Filipa mi říkala, že nemůžu univerzálně říct, kdo je nebo není lepší, protože se to nedá hodnotit a protože každý má jiný vkus. Ale vysvětlujte to té pravěké části mého mozku, která tu holku chtěla odtáhnout za vlasy čajovníkovi, aby měla pokoj.

A tak jsem na něj dál koukal, cestoval mezi námi šlauch vodní dýmky a mně se chvílemi zastavoval čas. Pak se František podíval na mě, usmál se a asi tak tři nekonečně dlouhé Mississippi jsem si to užíval, než jsem se raději vrátil k čaji.

Připadám si jako dvanáctileté děcko. Můj papírový deníček, co si na radu Filipy píšu, podle toho taky vypadá.

Nevím na co čekám. Oddaluju ten okamžik, kdy si ty imaginární dveře navždycky zamknu, nebo zjistím, že by se možná daly otevřít. Pravděpodobnost 96:4. V jednom z pětadvaceti alternativních vesmírů je František také na kluky. A kolik z nich jsou vesmíry, kdy poté co ho vezmu za ruce a políbím, neuteče a už o něm nikdy neuslyším, to netuším...

Btw, chtěl jsem vlastně napsat, abyste si užili léto a nečetli kecy nějakých divných biologů, co mají bordel v hlavě.