Prostě kecy...

Dlouho jsem nepsal. Neměl jsem moc náladu.

Ani teď vlastně moc náladu nemám. Ale trochu doufám, že mi ji tohle aspoň trochu vylepší.

Foresta jsem definitivně poslal do háje. Jako jo, je fajn. Byli jsme spolu párkrát venku, vypadalo to, že si dokonce nechal vysvětlit, že s ním chodit nechci. Ani do postele s ním nepolezu. No, a nepochopil. Tak jsem ho trochu pauznul. To je něco jako ignorace, ale dočasná. Ani mě to nějak neštve.

Hodně mě ale štve, že se mi podařilo se skamarádit s jedním moc milým člověkem a asi jsem to pak posral. Ne že bych to posral tím způsobem, že bych ho začal nevhodně balit. Ale prostě jsem udělal něco, co jsem neměl. Než to na mě prasklo, bylo to super, moc hezky se mi s ním povídalo. Ale pak se z toho stala taková trochu nucená konverzace. Přání k Velikonocům, k narozeninám a tak. Nemám mu to za zlé, to vůbec ne. Ale mrzí mě to, protože ho mám rád. A hrozně rád bych pro něj udělal něco hezkého. Jenže moc nevím co.

Taky se vám stává, že narazíte na člověka a říkáte si, že by bylo super, kdybyste se byli setkali v jiném prostoročase? Chybí mi ty naše vědecké a umělecké kecy.

No nic. To je život.

A nemůžu teď spát. Nevím proč. Usínám pozdě a budím se brzo. Tak aspoň chodím cvičit. A František je pořád naprosto úžasný a dokonalý. Prostě všechno je vlastně při starém. Akorát si připadám jako v nějakém alternativním vesmíru, kde je něco špatně.

Tak dobře.

Končím s nepochopitelnými kecy. Pro dnešek.

Dobrou noc.