Jestli jsem si říkal, že jsem v prdeli (dámy omluví moji francouzštinu), tak teď jsem ješt/....
Normálně se usmívám, kdykoliv František mluví. Vlastně když na něj myslím, usmívám se. Když se na něj podívám, jsem jak měsíček na hnoji. Takže se pořád tak trochu zhuleně vznáším jak panda na halucinogenech.
Prostě mám večer ztuhlý obličej, jak se pořád tlemím.
Kdyby mi to aspoň trochu usnadnil a nebyl skoro pořád se mnou. Ale ne. Prostě mi musí při přednáškách posílat na lavici oříšky, abych dodržoval jídelní režim. A musí mě pořád tahat cvičit, protože jsme se takhle dohodli. A prostě je tady pořád. Ne že bych měl ponorku. Ale prostě... Je tu pořád a pořád na něj musím myslet. A asi tak tisíckrát za hodinu ho chci vzít za ruku a vůbec... Všechny tyhle věci, co mám v hlavě.
Aspoň že o víkendu si od toho umívání odpočinu. Vytáhl jsem dneska Fronému do čajovny, abych zjistil, co tím jako myslela. Prý tak trochu fixlovala karty. Což se dalo čekat. A že to František svým ukvapeným vytuhnutím překazil. Že měla vymyšlenou ještě jednu chlastací hru. Že nás pak chtěly holky nechat o samotě, abychom si mohli opile zamilovaně šeptat do oušek.
Tak jsem se jí ptal, jak si může být tak jistá, že to zabere. Prý že se tak rozhodla. A usmála se jako Wednesday z Adamsovy rodiny. Ta holka je děsivá. Fronéma i Wednesday. Tak jsem se začal trochu bát a zase připitoměle usmívat. No, prostě se toho šklebení nezbavím.
A v tomhle se mám jako učit.
S tímhle mám dělat úkoly.
Prostě strašně trpím, kdybyste nevěděli a nebylo to poznat.
Protože jsem děsný srab a radši trávím čas fantazírováním o všem možném, než abych třeba něco řekl. Třeba že ho mám moc rád a odjel bych s ním na Island nebo kamkoliv jinam, kam si bude přát.
Protože už se František zase vrátil od své sestry, sedí za stolem, čte a vypadá děsně inteligentně a sexy.