Magická zkušenost

Považujte tohle za uměleckou tvorbu, nic z toho se nestalo a všechno je výplodem mé přebujelé fantazie, protože mám hlavu plnou Františka. Ale berte to jako hodně velký dárek pro vás, za to jak mě podporujete. Nechci nic vynechávat, protože bez toho by to nebylo kompletní.

Tak mám za sebou povinný disclaimer. To bylo tak. Už nějakou dobu jsem chtěl postoupit ve svojí terapii a někam se pohnout, ale nevěděl jsem jak na to. Trochu jsem hledal a našel jsem hypnózu a LSD. Vzdělával jsem se o tom docela dlouho, a vůbec si nemyslete, že jste mě k tomu někdo navedl, já bych to udělal i bez vás, i když by to možná vypadalo trochu jinak a v něčem třeba i hůř.

Domluvil jsem se s bráchou, že si ho půjčím na víkend, hlavně na včerjšek, kdy ostatní pojedou na výlet do Vídně a já se budu učit. Trochu mě ten výlet mrzel, ale byla to asi jediná možnost, jak to udělat doma v soukromí a v klidu. Bráchovi jsem to všechno vysvětlil. Nejdřív trochu protestoval, ale když jsem mu všechno vyložil, nakonec souhlasil.

Nakoupil jsem spoustu ovoce a zeleniny a připravil jsem občerstvení. Připravil jsem si bubínek, zápisník a pastelky. Houby jsem získal od jednoho kamaráda, letošní úplňkové. Prý nasbírané s úctou a láskou ke světu.

Celý týden předtím jsem jedl asi tak 2/3 toho co jsem chtěl, nepil jsem moc alkohol a poctivě jsem relaxoval a meditoval. A pak jsem na to vlítl. Udělal jsem z nich takové datlovo oříškovo houbové kuličky, abych je snědl. Ze začátku se nic nedělo, tak jsem si bubnoval a koukal před sebe. Čekal jsem, že se mi třeba začne vlnit ruka, ale fakt nic. (pozn. v tu chvíli mi to přišlo jako pár hodin, ale ve skutečnosti to bylo tak 15 - 20 minut) Chtěl jsem si dát další houby, ale brácha mi dal čaj, že ať ještě počkám.

Dobře udělal. Asi po půl hodině mi začalo být divně. Už jsem nemohl sedět, tak jsem se schoulil do postele a přikryl se. Začalo mi být strašně těsné oblečení, tak jsem ho ze sebe strhal. A teď jsem moc rád, že jsem si vybral bráchu, protože něco by očím mého prince mělo zůstat nějakou dobu skryto.

Začal jsem pak nekontrolovatelně brečet. Snažil jsem se tomu nejdřív bránit (to je špatně a věděl jsem to), ale pak to prostě nešlo, tak jsem to pustil a brečel jsem. Objímal jsem bráchu a říkal jsem mu, jak je děsně nefér, co nám fotr dělá a chtěl jsem si ho vzít k sobě na kolej, aby v tom nemusel žít. A strašně jsem se mu omlouval, že jsem ho nenáviděl, když jsem měl nenávidět otce. Nakonec jsem udělal pár čáranic do sešitu s tím, že to jednou pozná, protože bude starý a osamělý a nikdo ho nebude mít rád.

Pak jsem se ocitl sám uprostřed pustiny a jen jsem se objímal a přišlo mi, že jsem strašně sám a ztracený.

A přemýšlel jsem, kde najdu toho tátu. A pak jsem viděl sám sebe, jak k sobě jdu, jak jsem fit a jak svoje osmileté já objímám a utěšuju a bylo to neskutečné. Prostě to ani nedokážu popsat, tu strašnou úlevu, které se mi dostalo potom, co jsem se takhle o sebe postaral.

Potom jsem se na sebe strašně naštval a měl jsem takový vnitřní monolog o nezodpovědnosti, že si všechno zasloužím, protože se nestarám o svoje tělo, že jsem si ho zničil a teď za to musím platit, že ani Františkovi se to nelíbí a že mě za to nebude mít nikdy rád, protože když se takhle neumím chovat k sobě, ani k jiným to nebude lepší. Tak jsem se strašně omlouval a prosil jsem, abych dostal ještě jednu šanci, že se mi to určitě povede.

A najednou se přede mnou objevil František, nebo spíš něco, co mu bylo hrozně podobné. Usmíval se na mě a mával. A zval mě k sobě, tak jsem šel. Letěl jsem nějak. Nevím. A potom jsem byl malá kočka ztracená v pralese a něco jsem hledal. Všude kolem byly liány a vřeštěly tam opice. A vzduchem létali divní motýli a já jsem se snažil vyšplhat po těch liánách až nahoru a podívat se, kde jsem.

A nakonec jsem měl nevím jak dlouhou chvilku absolutního klidu. Jen jsem tak ležel a dýchal. A bylo to strašn příjemné. Cítil jsem svoje tělo a duši jak jsou lehké, jak jsou rády za houby, jak se vznáší a jak jsou hezké. Je to pro mě strašně divné napsat, že moje tělo je hezké, protože si o něm myslím všechno, jen ne tohle, ale v tu chvíli to byl fakt tak strašně intenzivní pocit, že jsem si to zapamatoval.

A to je asi všechno, co se dá vyjádřit slovy. Možná k tomu budu mít ještě nějaké poznámky, ale až po delší době, nechám si to uležet.

Co mi to dalo? Dalo mi to konečně nějaký klid, že každému se vrátí to, co vysílá ostatním. Dalo mi to super bráchu, ještě jednou a pořádně. Dalo mi to uvědomění si, že jsem sice udělal spoustu chyb, ale dají se napravit. Dalo mi to Františka jako někoho, kdo je tady vždycky pro mě. A taky hrozně zvláštní pocit toho, že se mám asi přece jen trochu rád. Tak nějak opatrně a trochu, ale přece jen nějakým způsobem jo.

Budu rád, když si tohle přečtete a napíšete mi k tomu něco, a když to nebudete považovat jenom za nějaký můj úlet, ale jednu z nejdůležitějších věcí v mém životě.