Veganství a já

Možná jste si přečetli v úvodním článku, že jsem k tomu přišel dobrovolně nedobrovolně a bez nějakého hlubšího přesvědčení kromě toho, že jsem byl přesvědčený, že chci žít ještě za dvacet let. Můj nejlepší kamarád se nabídl, že mi pomůže a já jsem to přijal. A tak jsem se stal veganem.

Spousta lidí popisuje, že měli problém s přechodem na veganskou stravu, ale já jsem to měl asi docela neférově jednoduché, protože jsem jedl všechno aniž bych nějak moc přemýšlel, jak je to super. Než jsem se naučil aspoň trochu něco vařit, tak to přede mě František házel a já jsem to jedl, takže na tom nic složitého nebylo. To je výhoda, když máte vegana za kamaráda nebo člena rodiny, protože sám bych asi nikdy nepřišel na to, jak sestavit správný jídelníček. Vlastně jsem se seznámil i se spoustou nových surovin: existuje několik druhů čočky, fazolí, pohanka, ovesné vločky, klíčkátor (věc, v které naklíčíte zrní), asi tak tisíc druhů semínek, co můžete jíst, avokádo (to asi zařadím na seznam svých oblíbených věcí k tymiánu a majoránce) a hodně dalších.

Naučil jsem se taky dělat seitan a péct veganské sušenky bez cukru. Jako kdybych nacpal učňovský obor kuchař-vegan do jednoho měsíce :-).

Ze začátku to pro mě znamenalo jenom společný koníček, ale pak jsem si začal o veganství číst víc a víc, proč to lidi dělají a tak, a zjistil jsem, že to je vlastně mnohem víc, než jenom dieta na hubnutí (taky se třeba zhubnout vůbec nemusí). Nikdy mě nenapadlo přemýšlet třeba o tom, co se musí stát, aby si lidi mohli dát mlíko. Myslel jsem, že všechny ty krávy jsou někde na louce, večer se podojí, ráno se podojí a pak jdou s telaty zase na louku a že podojením se jim vlastně uleví, něco takového nám aspoň říkali ve škole. Ale už mě nedošlo, že farmář je hlavně podnikatel a musí co nejvíc omezit ztáty, což znamená odstranit tele od krávy a zabít ho nebo zapojit do procesu. Bylo mi z toho vážně smutno, protože jsem zkusil spočítat, co jsem všechno snědl a kolik telat asi kvůli mě přišlo o mámu a nic moc mi to na depresi neubralo. Krávy jsou prý hodně citlivé matky a nesou ztrátu telete špatně (moje máma byla v minulém životě asi kráva, což nemyslím jako urážku), takže tam oba celé dny bučí strachem a smutkem. Moje máma skoro nedala to, že mi nebude moct vařit a když si představím, jak by vyváděla, kdyby mě někdo odvedl, tak se mi chce žrát enormní množství mrkve.

Taky jsem si nemyslel, že vajíčka jsou něco, kvůli čemu zvířata trpí. Zase taková školní idyla, kde slepice zobou brouky v trávě a snášejí vejce a za nimi chodí holky v sukních a vajíčka sbírají. To jsou asi ale zase jenom nějaké extrémně bio farmy a ve skutečnosti by někdo musel platit sběračky vajec a pronájem louky, takže by se ta cena určitě zvedla aspoň na dvacku za vejce. Taky je to v přírodě fifty-fifty a rodí se slepice i kohouti, a kohouti nejsou potřeba, protože druh slepic na vejce neroste tak rychle a nevyplatí se na maso, takže kluci slepičí to mají hned první den spočítané. Takže kdyby moje máma byla slepice (zase bez urážky, mami), bylo by po mně dřív, než bychom se vrátili z porodnice. Máma by asi pak vyvraždila celou nemocnici.

Takže když se to vezme suma sumárum, za spoustu jídel, které jsem jedl, zaplatila spousta zvířat životem, zatímco já jsem se ten svůj snažil co nejvíc pokazit obžerstvím. Teď to beru tak, že mám u přírody dluh, který se pokouším splatit a dělat něco pro zvířata, kerá kvůli lidem trpí. Začal jsem tím, že jsem babičce koupil šest slepic z velkochovu, protože bydlí na vesnici a má prázdný kurník a vajíčka si stejně kupuje. Prý už jsou na tom líp a zobou si venku.

Jo, a další super zpráva: 154 kilo! Září vypadá nadějně.