Neveselé povídání o mém otci

Asi je z posledního článku poznat, že s otcem nemáme zrovna super vztah. Nemáme.

Musel jsem tam jet kvůli jedné sobotní rodinné oslavě. Vlastně nemusel, ale bylo by dusno, které by odnesl akorát brácha (budu mu říkat Florián), protože zákon padajícího výkalu. Takže jsem si musel nabalit dost vlastního jídla (jako fakt výhra, jet na oslavu, kam si musíte přinést svoje jídlo) a jel jsem. Každá taková návštěva mě akorát hodí do deprese. Proto tenhle článek.

Je to pro mě součást terapie, tak nečekejte, že to bude něco super objevného. Akorát jsme o tom mluvili s Filipou a ta říkala, že si musím promyslet, jaký mám vztah se svými rodiči, co mě z jejich chování a povahy ovlivňuje a tak.

Rodinnou pohodu si pamatuju akorát když byl táta v práci. To jsem si mohl hrát, sám nebo s mámou. Když byl doma, tak se hádali. Táta strašně těžce nesl, že máma vydělává víc, než on a ona zase těžce nesla, že to těžce nese. Když mi bylo sedm, konečně se rozvedli. A zjistil jsem, že mám o čtyři roky mladšího bráchu. Moc jsem nevěděl co se děje. Rodiče se dohodli na střídavé péči, tak jsem bydlel chvíli s mámou a chvíli s tátou.

Bráchu jsem ze začátku fakt nesnášel. Dělal jsem mu naschvály a všemožně jsem ho trápil. Aby na to dospělí nepřišli. Třeba jsem mu přesolil jídlo a on pak musel sedět u stolu, dokud to nesnědl. Pak jsem ale měl nějaký průšvih ve škole, bylo mi tak osm a bráchovi čtyři, dostal jsem výprask a otec mě zamknul v pokoji na celé odpoledne. S pet flaškou. Nechtějte vědět detaily. Florián mi strkal pod dveřmi čokolády a vlastně všechno co prošlo tou mezerou.

Pak už jsem mu nic neprováděl, to byla vlastně jedna z mála dobrých věcí, kterou otec způsobil. Vždycky když měl blbou náladu, tak si našel záminku k tomu, aby nám mohl naložit. Tak jsme se pak v noci vždycky vyplížili a kradli jsme sladkosti a drobné. Jednou objevili naši skrýš, což byl průšvih, a fakt velký. Prostě se všemožně snažil o to, aby mi zpříjemnil život.

Vlastněje to taková divná pijavice, nikdy neměl vlastní bydlení, barák mámy je jejích rodičů a barák jeho manželky je taky jejích rodičů, takže vždycky přijde k hotovému a akorát dělá zle.

Takže takhle to pokračovalo až do mých čtrnácti, kdy jsem sebral veškerou odvahu a řekl mámě, že už tam bydlet nechci. Otec dělal scény kvůli výživnému, ale máma byla tehdy hrozně velká hrdinka, řekla mu, ať si výživné nechá a ani nevím jak, ale prostě mi to prošlo. Akorát je mi líto bráchy. Florián v tom musí žít a s tím jaký je rebel, to má hrozně těžké, protože čím víc je otec dement, tím víc Florián protestuje a čím víc Florián protestuje, tím větší je otec dement.

Prostě ho nemám rád a je mi z toho smutno, protože nechci nesnášet svého rodiče. Ale on nikdy neudělal nic, kvůli čemu bych ho měl mít rád, od začátku jen zákazy, příkazy a vojna a nic že by třeba řekl, že si půjdeme hrát. Takže občas řeknu táta o příteli mé mámy, i když se tak moc neznáme, protože i on je větší táta, než on. Tak třeba doufám, že se mi jednoho dne omluví a že třeba bude chtít dát všechno do pořádku.

Ale ta oslava teda byla něco. Takové divadlo. Najedl jsem se raději předtím, abych nepůsobil ještě větší rozruch, ale stejně. Proč nejíš? Dej si řízek, ne? A tady tohle je jenom kuře. Ale pak jsme se s Floriánem vypařili a docela dobře jsme si popovídali. Prozradil mi, že sbalil ve škole veganku, že to prý dělá asi kvůli tomu, že je to cool, ale stejně. Jestli s ní vydrží, tak otce klepne. Jsem moc špatný, když z té představy jak otci naskočí žíla z bráchovy holky, mám radost?

A za chvíli konečně na kolej!