První dojmy z veganství

Momentálně se mi nechce psát o škole, protože to si ještě musím nechat projít hlavou, tak jsem se rozhodl, že napíšu něco o svých prvních veganských dnech.

Jak už jste si možná přečetli, na poslední preventivní prohlídce mi doktorka řekla, že brzo umřu. Pak jsem měl blbou chvilku, opil se, blablabla... Zkrátka zachránil mě můj nejlepší kámoš, který je vegan. Tak jsem se rozhodl, že do toho půjdu s ním, budu jíst zdravě a budu cvičit. A možná neumřu za deset let.

První myšlenka co jsem měl, byla, že nebudu mít co jíst. Protože živočišné suroviny jsou skoro naprosto ve všem, co jsem jedl. Říkal jsem si, proč to vlastně František dělá, když nemůže skoro nic. Ale František mi ze začátku něco nosil, dával mi recepty toho, co doma jedli a tak a nevypadalo to tak hrozně.

Párkrát jsem tady psal, že mi nic nechybí, ale občas mi chybí Twixky, což je moje úplně nejoblíbenější cukrovinka. A pak taky vůbec nevím, jak zvládnu ten nápor na Vánoce. Toho se docela bojím. Asi se zamknu do skříně s pytlíkem buráků a mrkví a vylezu až na Tři krále.

Po nějaké době jsem si začal i zjišťovat věci o morální stránce věci. Pak jsem si říkal, že ostatní lidi jsou děsní, že přece nemůžou tohle všechno jíst, když to pochází, odkud to pochází. Tak jsem asi naštval několik spolužáků, když jsem jim říkal všechno možné. Ale prý je to docela normální fáze veganství, kdy si člověk připadá hrozně nadřazeně a všichni masožrouti jsou pro ně zlo. Tuhle fázi jsem si už užil, takže teď už se klidně naobědvám i s ostatními a nemám připomínky k jejich jídlu.

Pak když jsem se rozkoukal, tak jsem začal vařit i věci bez receptů. Spálil a zničil jsem strašně moc věcí, ale občas se mi něco povedlo.

Tak to byly ve zratce moje první dojmy z veganského života.