...

iva: Moudrá žena, ta Filipa. Akorát jsem si myslela, že ty to víš celou dobu a nenapadlo mě, že ne
Hele, jsou lidi, co si to v sobě schovávaj až do smrti, ty nemusíš. To je osvobozující, ne?
Asi bys to měl Františkovi říct, i když se ti do toho nechce. Ale sám by poznal, že se něco děje a moh by se tejrat, že ti něco udělal a neví co.
Chápu, že je to teď hrozně těžký a zmatený, nejspíš teď pojedeš v pěknejch sínusoidách.
Víš, co se mi při čtení vybavilo? Má druhá nejoblíbenější scéna z Na vlásku. Jak Locika uteče z věže a chvíli je šťastně optimistická a chvíli v prdeli. Když sedí v jeskyni, objímá si kolena a puberťácky hlásí: "Matku klepne!"
Nevím, co bych dělala, kdyby holky přišly s tím, že jejich sexuální preference míří do vlastních řad. Radost bych asi neměla, protože vědomí, že budou mít o dost těžší život, by mě trápilo. Ale jsou to moje děti a miluju je takový, jaký jsou. Předpokládám, že tvoje mamka to bude mít podobně. Ale je to máma a bude tě mít ráda pořád!
A fotr ať si laskavě uvědomí, že i on ti předal kus DNA, tak ať mlčí
Pořád jsi náš milovaný Flafík, tak se nedej *pusanacelíčko*