Východ slunce nad Vltavou

Mám nějakou zamyšlenou náladu. Když jsem včera zaplatil a odešel z čajovny, měl jsem v sobě tolik pu erhu. Nechtělo se mi spát. Nechtělo se mi ani vracet.

Víte, jak je osvobozující vypnout mobil a ztratit se v davu lidí, kde jste úplně sami? Protože ostatní jsou jenom stěna. A město v noci je něco úplně jiného. Nikdo si vás moc nevšímá. Občas se někdo pokusí prodat nějaké drogy nebo sám sebe, ale jinak jste neviditelní.

Byl jsem tam sám. Dokonce i to víření v hlavě trochu utichlo. Nebo to spíš tak trochu plynulo samo. Možná jsem si na to zvykl.

Asi jsem to s tím pu erhem trochu přehnal. Po krátkém odpočinku v nějakém nonstopu jsem se vydal dál. Ještěže mám za sebou dost nocí propařených na počítači.

Stál jsem na mostě a koukal do vody. Leskla se v ní světýlka.

Pak se k nim přidalo slunce. Obloha se začala barvit z lehce žluté do červenooranžova a růžova. Ptáci křižovali oblohu a pokřikovali. Když jsem se vrátil na kolej, nikdo tady už nebyl. Pustil jsem si svůj oblíbený mix a usnul jsem. Probudil mě až František někdy odpoledne, když přišel. Asi jsem ho trochu naštval, když jsem se neozval.

Ale nic neříkal. Jen se se mnou rozloučil a odjel na víkend domů.

Tak doufám, že vy máte na víkend lepší vyhlídky, než já. Asi se budu učit a až mi z toho začne hrabat, budu běhat po schodech. Sjedu se pu erhem a pak budu proces opakovat. Někde to restartovací tlačítko mít musím.