Fluffy-vegan | Cesty městy

Předem varuju, že tohle nebude nijak přínosný článek, ale spíš terapeutické psaní. Takže se nic moc nedozvíte, ale třeba až se dožiju ve zdraví nějakého vyššího věku, než mi slibovala doktorka a budu děsně fit, vydám tyhle kecy a budu děsně fit a děsně bohatý.

Moje cestování po městě do devatenácti vypadalo tak, že mě vždycky rodiče vozili, kam bylo potřeba, a MHD jsem jezdil jenom výjimečně. Nějak moc jsem neřešil, že na mě lidi koukají, když mi to bylo nepříjemné, tak jsem vytáhl něco ze své žrací krabičky (kdo hádá fast food, vyhrál), nasadil sluchátka a ničeho jsem si nevšímal. Rodiče a prarodiče, kteří jsou sami docela při těle, ale ještě jim nikdo nepředvídá brzkou smrt, říkali, že nikdo nekouká proto, že bych byl tlustý, ale proto, že mi závidí telefon, notebook a prostě všechny ty drahé věci. Nechápejte mě špatně, já jsem rád, že mám hezké a kvalitní věci, ale když jsem se dozvěděl, že za deset let můžu klidně umřít, tak jsem byl hrozně dlouho naštvaný (a vlastně ještě trochu jsem) na celou rodinu, že mi to všechno kupovali a že mě brali do Mekáče, že mi dávali tolik peněz a já jsem si kupoval třeba čtyři tabulky čokolády denně, když jsem měl blbý den.

Teď je mi jasné, že na mě nekoukají kvůli telefonu ani notebooku, protože to dneska má opravdu každý, kdo si dokáže vzít mikropůjčku, ale protože jsem prostě tlusté prase. Nechci si to balit do nějakých hezkých termínů jako třeba fluffy nebo při těle, protože to mě motivuje akorát k tomu, abych si řekl, že to vlastně není tak hrozný, že nic nepotřebuju dělat. Nesnáším pohled na svoje tělo, naprosto jsem ho zruinoval a zničil. Dostal jsem jedno a už v pěti jsem byl koule.

Takže jsem přestal skoro jezdit autem, můj čerstvý řidičák skoro jenom leží a padá na něj prach a jezdím MHD nebo chodím pěšky. Ty nepříjemné pohledy beru jako formu trestu za to, co jsem provedl sobě a vlastně i světu, protože z toho, co jsem sežral, bych mohl živit několik Afričánků a kdybych se neživil masem, tak jsem mohl ušetřit ještě mnohem víc. Asi je z toho poznat, že se moc rád nemám. Vlastně ani moc nerozumím tomu, proč se se mnou někteří lidi dobrovolně baví. Ale i na tom snad nějak pracuju.

Ale někdy když vytáhnu ze svojí žrací krabičky 2.0 mrkev (žrací krabička 2.0 je skoro to samé jako ta původní, jen je od Františka a jsou na ní obrázky z naší oblíbené hry a je v ní zelenina), tak obdržím i nějaké pochvalné pohledy, jednou mi jedna babička dokonce i řekla, že mi fandí. To jsem ale raději hned další zastávku vystoupil, protože jsem si začal připadat fakt hrozně divně.

Dál se vyskytuju ve městě ještě když s Františkem 'běháme' po schodech, protože do posilky by mě nikdo nedostal. Mám to jako motivaci od Františka, že když budu kašlat na tréninky s ním, přestane se se mnou bavit a začne se mnou mluvit až když si za každý vynechaný trénink půjdu zacvičit do posilovny. Vím, že bych měl cvičit dobrovolně, ale protože cvičíme buď hodně brzo ráno nebo hodně pozdě večer, aby tam nebylo moc lidí, motivace navíc se hodí.

Dneska raději končím a jdu z deprese popravit salát.