Návštěva u psycholožky a mít se rád...

Upozornění, že tohle je trochu víc osobní, než jsem na začátku psaní chtěl, takže jsem fakt rád za anonymitu. Moje dětská doktorka je docela rozumná žena. Je zvyklá říkat věci tak jak jsou, takže mi na každé prohlídce od té doby, co jsem u ní zaregistrovaný, říkala, že bych vážně měl něco dělat a zhubnout. Že mě čekají problémy s klouby, srdeční choroby a nevím, co ještě.

Taky mě několikrát navrhovala, jestli si nechci popovídat s nějakým psychologem, ale máma řekla, že nejsem blázen a k žádnému cvokařovi nepotřebuju. Ona máma je strašně milující člověk, vždycky když je u nás František, tak ho chce pořád krmit a je hrozně zklamaná, když moc jíst nechce. Prostě ona vyjadřuje svojí náklonnost tak, že vás nakrmí a čím víc vás má ráda, tím víc vás chce krmit. Je taky tlustá, ale dobře se obléká, takže se na to ještě dá koukat. No, ale když se rozjede u doktorky, která má padesát kilo, tak je to docela děsivý. Ale mám ji rád, samozřejmě, i když mě občas štve.

Naposledy, když jsem byl u doktorky na preventivní prohlídce a řekla mi, že brzo umřu, tak jsem si to doporučení k psychologovi nechal napsat, nebo jsem spíš neprotestoval. Asi o měsíc později jsem tam fakt zašel. Docela mě překvapilo, že to je jedna místnost v rodinném domku. V ordinaci je velká knihovna, gauč, křeslo, pracovní stůl, sošky nějakých indických bohů a aromalampy. Vlastně docela příjemně zařízená pracovna.

Sama psycholožka je milá paní, může jí být tak třicet, má hlubší hlas a brýle, nosí hippies oblečení a vypadá 'psychologicky'. Když jsem tam přišel, tak se zeptala, o čem bych chtěl mluvit. To jsem nevěděl, tak jsem tam chvíli improvizoval a ptal se jí na ty indické bohy a ona naprosto s vážnou tváří odpovídala a hrála to se mnou, až jsem jí pak někde u Šivy řekl, že jsem tlustý a že asi brzo umřu a že tak brzo umřít nechci.

Tak jsme mluvili o rodičích a o minulosti, dostali jsme se k tomu, jak se děsně hádali a jak jsem jako malý jednou zaslechl babičku, jak říkala mámě, že je stejně dobrá, že to kvůli mně s tátou tak dlouho vydržela. Pak jsme se taky dostali k takovým věcem jako je láska, sebehodnocení a tak. Když jsem si pak četl na netu nějaké články a dal si to dohromady s tím, co říkala doktorka (já jí tady budu říkat Filipa, protože je hezká a kdybych byl ženská a dožil se třiceti, takhle nějak bych chtěl vypadat), došel jsem k tomu, že jsem byl asi malý narcistický děcko a střet s realitou mi tuhle představu sebesama jako nedotknutelné nadbytosti rozbil.

Jenže jsem taky zjistil, že se vlastně ani nemám proč mít rád. Za svůj největší úspěch považuju to, že se se mnou už spoustu let baví František a že jsem udělal maturitu, i když to vlastně nevím, jestli mám počítat, protože je to maturita. Zbytek je záležitost pudů, žracích a teďka sebezáchovných. Filipa si ale myslí, že mám silnou vůli, ale to si fakt nemyslím, protože mně je opravdu jedno, co do sebe láduju (teda teď se snažím o to, aby moje existence nepřinesla ještě víc škody) a cvičit musím, protože když se se mnou přestane bavit František, přijdu o nejlepšího kamaráda a zůstanu navěky u mámy.

Takže mám za úkol pracovat na tom, abych odpustil mojí rodině a sám sobě a mám se snažit vědomě žít a zkusit se přátelit i s jinými lidmi. A najít si nějaký koníček. Přijímám tipy na to, co mám vyzkoušet! A když to nebude nic moc veřejného nebo nebudu překračovat hmotnostní limit (nenavrhujte prosím ježdění na koni!), tak slibuju, že to vyzkouším a napíšu o tom sem report.