Těžké věci na veganství

Až dneska jsem si uvědomil, jak moc jsem se veganstvím zařadil mezi všechny možné podivíny. Byli jsme se spolubydlícími nedávno v menze (prostě super jméno pro kantýnu nebo školní jídlelnu) a překvapivě tam nebylo nic veganského, to jsme ale věděli a jak dva exoti jsme vytáhli svoje krabičky s obědem. Jako by nestačila moje hmotnost, prostě Fluffy si musí najít další důvod pro to, aby na něj lidi zírali.

Tak mě napadlo, že to celé veganství podávám jako procházku růžovou zahradou, jak jsem prostě jenom dostal Františkův jídelníček a nic se nezměnilo. Je ale pár věcí, které to celé dělají nepříjemné. Když jsem doma, tak je to docela naprd, když máma vaří a vyloženě vidím, jak je zklamaná, že já to nejím. Připadám si, jako bych tam mezi ně vlastně vůbec nepatřil. Máma vaří dobře, ne že ne. František teda prohlásil, že by to nejedl ani jako nevegan. Ale abyste mi rozuměli - samotná výměna jídla pro mě byla fakt v pohodě. Ale to že jídlo se vnímá jako něco, co se dělá společně, to je právě to, co mi na tom přišlo těžké. Říkal jsem si, proč to vlastně dělám, jestli to mám zapotřebí, být ještě za většího exota. Ale vím, že kdybych s tím seknul, tak nejenže životní filosofie, ale taky se zase vrátím k tomu, že se budu cpát nezdravým jídlem, protože to jinak moc neumím a nejsem v tomhle zase tolik aktivní.

A co vy, co jste vegani nebo vegetariáni, co vám na tom přijde nejtěžší?