Myšlenky před spaním

Měl bych spát, ale nechce se mi. Cvičil jsem a srdce mi buší, že mi až šumí v uších, tak potřebuju počkat, až se uklidní. Říkám si, co bych rád v životě stihnul, jestli teda neumřu moc brzo. Jak jsem se ve škole strašně nudil, protože jsem se těšil, až se vrátím domů a zapaříme nějakou hru, nebo prostě mě to jen nebavilo. Přitom jsem mohl stihnout tolik věcí.

Někdy bych chtěl bydlet u moře, nebo aspoň u řeky nebo jezera. To by bylo fajn. A měl bych psa nebo dva, asi bych si je bral z útulku, nějaké ty psí chudáky, které nikdo nechce, že bychom si aspoň rozuměli. Když jsem byl malý, chtěl jsem být archeolog, asi jako spousta dalších dětí, což mě pustilo, ale chtěl bych se věnovat něčemu s přírodou. Když jsme s Františkem pařili hry, kde byly pralesní lokace, vždycky jsem si říkal, že by bylo hrozně cool se vydat na nějaké takové místo a prozkoumávat to tam, objevit nějaký neznámý zvíře nebo rostlinu a tak.

Taky bych chtěl, aby se prarodiče dožili toho, že nebudu tak děsný, myslím, že by jim to vážně udělalo radost. Jedna babička mi dokonce fandí i ve veganství a pořád se mě vyptává, co všechno jím a jak to vařím. Tak jí to vykládám a ona to zkouší dědovi a ten na oko nadává, že to nezná a že to není taková ta česká klasika, ale ve skutečnosti mu to asi nevadí, protože sní všechno co není přivázané nebo zamčené.

A chtěl bych se dožít toho, že ze mě František bude mít radost. Já vím, že je možná trochu trapný, jak o něm pořád píšu a asi by se mi smál, ale on pro mě dělá opravdu strašně moc a je pro mě jako Gandalfova světelná hůl v Morii. Hrozně se bojím, že umřu brzo a nic z toho nestihnu a zklamu všechny lidi co si mysleli, že třeba nejsem takový loser, za jakého se zrovna teď mám. Už ani jíst se mi nechce z toho, jak mi je zle. Tak se mějte hezky a přeju vám dobrou noc.